...básničky

Prsten

2. března 2010 v 6:43
Ve tmě venku ona stála,
všeho okolo se teď bála.
Jednou slib závazný dala,
teď by se ho provždy vzdala.
Prsten odhodila lo dáli,
její i jeho oči plakaly.
I když si to nemyslela,
on o ni stál,
všechno by jí dal,
všeho by se vzdal,
a navždy miloval.

Osud

2. března 2010 v 6:41
Celý den myslím na tebe,
ať koukám do země či na nebe.
Tajemství osudu je skryto ve hvězdách,
kam člověk jaktěživ nedosáh´.
Nepotřebuji osud znát, ale chtít,
budu věřit zas a snít.
Každý sám a nebo spolu,
budeme jednou padat dolů...

Mix něčeho jako verše...

1. března 2010 v 16:34
...ale nedotáhla jsem to dokonce...

Obloha skrytá za mraky,
halí se do tmavé černoty...

Seděla a dívala se,
jak jí mizí svět,
koukala a snažila se,
říct těch pár vět...

Láska přede mnou se skrývá,
štěstí a radost se mi vyhýbá.
Chci pravdu znát a svou cestou jít,
já budu svá a snít.
Ztrácí se ze mě víra,
a ty kecy, že naděje neumírá.
Zabíjí mě probouzet se,
vážně se mi vstávat nechce.
Když vím jaký ten den bude,
kolik mi toho večer zbude.
Už nebaví mě ani snít,
nebaví mě žít,
nebaví mě nic,
já chci prostě víc.

No holt něco, čemu se dá říkat básničky dodám až příště...

Žij

9. listopadu 2009 v 17:36
Chceme žít,
svou cestou dál jít,
žijeme roky, dny,
chceme žít své sny.

Chceme žít jako v pohádce,
šťastný konec, ani zmínka o hádce.
Chceme najít svého prince,
žít jen z jedné strany mince.

Chceme, doufáme, věříme,
zda něco změní se, nevíme.
Žiješ jen chvilku pouhou,
žij přáním a touhou.

Černá vdova

9. listopadu 2009 v 17:35
Tiše spřádám tenké nitky,
před očima vidím mžitky,
sedím tady v temném koutě,
spřádám vlákna, myslím na tě.

Okolo mě samota,
a i tebe obmotá,
moje vlákna nepomohou,
stojím na svých osmi nohou.

V lidech probouzím děs,
i ty leknout měl ses,
jsem černá, jedovatá,
jsem nelítostná, krutá.

Já nikdy život nežila,
nikdy nic necítila,
já jen smrt rozdávám,
s tebou ruku si podávám.

Sny

9. listopadu 2009 v 17:35
V noci žijeme krásnými sny,
ty ale brzy rozpustí dny.
Tou tmou,těmi sny, my můžeme jít,
a pak vstát, vše zahodit, jen se probudit.

Zavři oči, sny uvidíš,
potom mě konečně pochopíš.
Žijeme ve dvou světech,
to v jakýchkoli letech.

Žiju svým sněním,
osudy měním,
tak se konečně probuď
v cizím světě nebuď.

Žij svým životem,
žij nocí i dnem,
žij jak chceš,
než odejdeš...

Proč píšu tuto báseň?

9. listopadu 2009 v 17:34
Nebudu psát,
jak pěknej je svět,
nemusím se ptát,
když nechci slyšet odpověď.

Nebudu psát,
jak pěnká je láska,
nebudu psát,
že život je jen sázka.

Tak si tu sednu,
napíšu báseň jednu,
nebo možná víc,
a nebo radši nic.

Básnička z donucení

9. listopadu 2009 v 17:34
Přestane se točit země
jako sen o tobě a o mě.
Bude konec,
nebo začátek.
Nezazvoní zvonec,
jako u pohádek.
Pak zastaví se čas,
a bude jenom v nás.
Slunce a hvězdy vyhasnou,
my budem spolu bloudit tmou.
Zpěv ptáků neuslyším,
Vůni růží neucítím.
Nebe nebude modré,
nebude špatné ani dobré.
A okolo světlo, tma.
Okolo všechno nic.
Každý štěstí má,
jen někdo trochu víc...

Přátelství

9. listopadu 2009 v 17:33
Smrt rozděluje a zase spojuje...
...Jestli smrt je peklo a nebe...

Černá křídla vynesou mě do nebe...
...když vím že ty máš mě a já tebe...

Když přemýšlím, chci, sním,
díky přátelství, že se to stane, vím...

Přátelství je druhá polovina tohohle světa...
na jeho popis stačí jediná věta...

Před přítelem jsi vždy sám sebou,
vaše cesty do společného cíle vedou...

Proč?

9. listopadu 2009 v 17:33
Proč mám žít...
proč na tomhle světě být?
Já už cítím jen smutek...
smrti stačil by dotek...
Já vím, vidím jen to špatné,
ale dobré věci žádné...
Chci...doufaám...věřím....
Moc moc tě prosím...
Jen o jediné věci sním,
že se mi nesplní, vím...
Život visí na vlásku,
málokdo věří na lásku,
vždyť zbývá jen chtít...
...a to znamená žít...

Výčitka

9. listopadu 2009 v 17:32
Pomoz mi prosím,
kámen na srdci nosím.
Nech mě znovu žít,
nech mě radost mít.
Proč mi to děláš?
Proč mi to najevo dáváš...
Prosím splň mi moje největší přání,
přeci to tak těžké není...
Trpím, proč to děláš, nevím...
Nevidíš rozdíl mezi milováním a sněním...
Nech mě padat nekonečnou tmou,
tobě mé sny nic neřeknou...

Mlha

9. listopadu 2009 v 17:32
Mlha která něco skrývá...
...přes mlhu se často člověk dívá... Není jen mlha venku, nad městem...
Je mlha v životě...vidíme co chceme jen...
Možná to mlha je, možná není...
Je to buď skutečnost nebo jen snění...
Někdo vidí pěkné, někdo zas jen to špatné,
Vidět vše není vůbec snadné...
Vidět jen něco...to přeci nevadí...
Je šťastný, co na tom, že nevidí...
...Ale člověk bez citů není slepý,
má brýle, přes které lidské oko nevidí.. Mlha se jednou vytratí,
a člověk celý svět zatratí...

Světlo a tma

9. listopadu 2009 v 17:31
Na každého z nás padá světlo a tma...
Každý z nás na výběr má...
I když si světlo vybereš,
ať někdo jiný nebo ty si zhasneš...
Všichni okolo "svítí"
a tebe tíží nutnost žití....
Okolo tebe se šíří tma,
tmu rád ale nikdo nemá....
Tma tě ponořila dolů až na dno,
teď už na vypínač nedosáhneš tak snadno...
Vzdaluje se, už ho nevidím,
ale naděje, že tam je, to vím...

Tohle mělo jen symbolizovat optimismus a pesimismus. Pesimisti nemají rádi optimisty a naopak. A každý se může trošku změnit...ale ten čas na změnu netrvá věčně. Pokud se utopíte do pesimismu nikdo vás už nevytáhne zpátky...

Pomoz

9. listopadu 2009 v 17:31
Všechna síla se ze mě vytratila,
všechny peníze světa bych utratila,
jen abych tě mohla vidět,
prosím, přestaň mi tolik chybět.
Jsme od sebe daleko stovky tisíc kroků,
než se zase uvidíme, uběhne pár roků.
Stále vidím společné chvilky,
snad to všechno nebyly jen mýlky.
Jako by se to včera stalo,
a pak už neopakovalo.
Kdybych mohla vrátit čas zpět,
vzdala bych se svých ironických vět.
Vánoce, čas míru a pohody
a já tu sedím...
...jak moře bez vody...
...a sním...

Abeceda

9. listopadu 2009 v 17:30
A jako asi, jako malý pocit nejistoty...
B jako brekot, když posíláš mě do nicoty....
C jako cíl, kdy budeme spolu...
D jako déšť, kdy kapky padají dolů...
E jako eskalátory, jenž vedou do nebe...
F jako fronta, kde čekám na tebe...
G jako guma, čistí, nevrací zpět...
H jako hra, kde háži pouze pět...
I jako ignorace, božský klid...
J jako jaké, jaké krásné to mohlo být...
K jako krev, když tě spatřím, zastaví se...
L jako láska, tenhle cit jen marně hledám...
M jako most, ze kterého právě padám...
N jako nouze, v té jsem a jen ty mi můžeš pomoci...
O jako obloha, tu spolu s tebou vidím....bez lana, bez moci...
P jako pád, kdy už myslíš, že naději nemáš...
R jako ruka, ta tvoje, kterou mi podáváš...
S jako strach, když se mě zmocnil a nechtěl nechat být...
T jako touha, když navždy tě chci mít...
U jako úsměv, který ti chci dát...
V jako víra, které nechci se vzdát...
Z jako znamení...na které čekám...

Výčitky

9. listopadu 2009 v 17:30
Miluji Tě, i když nevěříš v lásku,
dík tobě visí mé city na vlásku.
Je těžké milovat toho, kdo tě nenávidí,
ale i pesimista krésné věci vidí.
Bez tebe se stěží dokážu smát,
však s tebou se smíchu začínám bát.
Když tvou tvář vidím, pláč mě přemáhá,
Mnozí se snaží...nic nepomáhá.
Ve svých očích vidím tváří mnoho,
milovat však můžu vždy jen jednoho.
Zamilovala jsem se, i když tě celkem znám,
Ale v tvých citech se vůbec nevyznám.
Já už od tebe nečekám nic,
už po tobě nechci víc.
Je rozdíl mezi tím, co si budu přát,
a mezi tím, co mi můžeš dát.
(Stará básnička...tak se nedivte...)

Mizí

9. listopadu 2009 v 17:29
Čím dál víc mizí krása celého světa,
na jeho popis stačí jediná věta.
Mizí naše mládí, života,
Mizí týden, jako dávno za námi by byla sobota.
Mizí slunce za obzorem,
Mizí moje idoly, teď já budu vzorem.
Mizí voda, nahradí ji slzy.
Mizí i čas, na všechno je pozdě i brzy.
Mizí štěstí a úsměvy.
Mizí naše představy a paranormální jevy.
Mizí jednomístné číslo našeho věku,
místo sladkostí přijde hromada léků.
Zmizí i fantazie, naše víra
o které jsme mysleli, že nikdy neumírá.
Mizí svit, sluneční záře,
stejně jako úsměv z mojí tváře.
 
 

Reklama