Přivři oči, i tak uvidíš

9. listopadu 2009 v 17:39 |  ...povídky
Vysoká útlá dívka. Na krku se jí houpal kovový přívěšek. Chvilkami ho chytala do dlaní a pohrávala si s ním. Její zářivé světlé vlasy vlály v letním větru. Spíše nežli běžela, vznášela se, letěla. Její drobné nožky se jako pírka dotýkaly letní zelené trávy. Přivírala oči před prudkým sluncem. Najenou jako by se svět zastavil, jako by vítr se obrátil nadruhou stranu. Na rovince se prudce zastavila. Před ní se rozléhal temný les. Nikdy do něj už nevkročí, řekla si před časem. Ale nikdy neříkejte nikdy. Stála a koukala před sebe. Lehký vánek ji foukal do krásných jemných vlasů, do lehkých tmavých šatů a ona jen koukala na ten tmavý les, na ten tmavý svět. Jako přechod do jiného světa. "Slečno promiňte..." vytrhlo ji ze snění "...neviděla jste tu drobnou tmavovlasou dívku?" ozvalo se za jejími zády. Otočila se na drobné nožce a spatřila postavu mladého vysokého tmavovlasého muže. "já..." zarazila se a koukla před sebe. Spatřila něco v lese "...myslím, že ne, ale támhle..." ukázala prstem do lesa. Spolu se podívali společným směrem. "Koho vlastně..." začala se vyptávat. "Ne, děkuji, vydám se po svých" řekl a odešel. Ztratil se po chvíli v temném lese. Jen stála a snila. "Vrátím se"pomyslela si a pootočila hlavu. Ale spatřila někoho koutkem oka. "Počkej"vykřikla když spatřila pramínek černých vlasů. Stín se zastavil. Drobná postava vyšla dlouhými táhlými kroky ven. "Jsi sama?" zeptala se malé dívky. "Já. Vlatně jsem."odpověděla. "Kdo tě to tu hledal?"zeptala se dívky. "Nesmí mě najít. Pomozte mi."řekla rozklepaným hlasem. "Co se..." chtěla něco zjistit, ale dívka se otočila "Je to můj bratr."odpověděla klidně. "A on?"napadaly ji děsivé myšlenky. "On chce...jen mě vzít domů"řekla a sklopila hlavu, a dlouhé vlasy ji zakryly obličej. "Ty nechceš domů?"zeptala se přátelským hlasem. "Já tam nepatřím. Nechci tam. Nikdo mě nemá...já nevím..." "Myslím, že tě mají rádi, když tě hledají. A že jim chybíš."řekla utěšivým tónem. "Naleštěné podlahy. V domě pusto. Pořádek. Všude plno drahých věcí, ale žádní lidé. Samé hodiny chován, ale žádná škola. Samé vycházky a projížďky, ale žádní přátelé..."sledovala trávu tančíví ve větru. "Mám opačný problém, tedy...vlastně ne. Jsem sama a žiji skromně"řekla smutně a na zem ukápla drobná kapka tekutiny od srdce pocházející. "Vezmi mě prosím k sobě"řekla tiše a vzhlédla k ní. Její velké kaštanové oči, které byly právě zalité slzami, které ji pomalu stékaly po tváři, v ní vzbudily soucit. I tak se pokusila odporovat. "Ne, myslím, že by to nešlo. Navíc to nemůžu udělat tvým rodičům"pokusila se jí vysvětlit. "Ne, určitě,...snad...by to šlo"opravila se a pokusila se o úsměv. "Jak se vlastně jmenujete?"zeptala se najednou. "Já...jsem Angie"rychle dopověděla. Zamyslela se. "A ty?"podívala se do jejích dětských nevinných očí. "Já jsem Janie"řekla o něco jistějším hlasem. "Tak pojď Janie"řekla, otočila se a vyšla do stráně. Obě vedle sebe vyšly mlčky nahoru. Před nimi byla úzká písčitá cesta. Po chvilce chůze došli ke starému domu. Byl malý. Jen přízemí a střecha. Okna byla popraskaná a někde vymlácená. Zeď byla šedivá a navlhlá. Střecha se propadala do obloku a na krajích byla nahnilá. Janie jen skrčila nos a zamračila se. Přistoupila ke dveřím z téměř ztrouchnivělého dřeva. Zatáhla za kliku, která ji zůstala v ruce. Opatrně zatlačila do dveří a ty se pomalu otevřely. Obě vešly dovnitř. "Přísahala bych, že už sem nikdy nevstoupím" zamumlala Angie a Janie se hned otočila. "Co jste říkala?""Ale nic..."odpověděla Angie a bedlivě si prohlížela každý kout. "Támhle pod tím prknem bude nějaké jídlo..."ukázala na podlahu v místnosti, kde stáli. "...támhle můžeš spát, a támhle se jí"ukázala na dvoje malé dveře. Janie si promnula oči a sledovala pavučiny, které byly v každém rohu. Otevřela dveře, kde mělo být zřejmě něco jako ložnice. Uviděla drobnou dvojpostel se dvěmi oběmnými peřinami. Potom přivřela a podívala se do druhých dveří. U zdi byl stůl a okolo tři židle. Podívala se za sebe, otočila se a vyndala z podlahy povolené prkno. Pod ním našla několik sklenic s jídlem. "Asi půjdu spát"řekla Janie. "Dobrá. Brzy ráno půjdeme do města"řekla Angie a přivřela dveře."A kde budete spát?"ozvalo se zevnitř. "Já...budu vedle a zmizela za dveřmi.
Brzy ráno obě vstaly. Angie sundala ze zdi obraz a odkryla rámeček. Do ruky se jí sesypalo několik mincí. Obraz pověsila zpátky a mince sesypala do kapsy na šatech. Otevřela staré dveře a obě vyšly ven. Po širší štěrkové cestě došly ke kamenné bráně. Za bránou byl slyšet hluk a vidět mnoho lidí. "Něco si tam kup. A kup něco pro rodiče. Potom běž k tamtomu kočáru, řekni kde bydlíš a dej mu zbytek peněz. Nemusíš se bát. Udělej radost tobě. A až přijedeš, nejen, že o tebe už nebudou mít strach, budou vidět, že i ty je máš ráda. Určitě jim moc chybíš"řekla najednou Angie a Janie na ní zklamaně koukla. "Já, ale doufala..."chtěla namítat, ale Angie ji zarazila. "Mnohdy chceme něco, co si vlastně nepřejeme..."zamyslela se"...tady máš"řekla Angie a sundala si z krku svůj přívěšek. "Nemůžeme být spolu"dodala. Janie na ní smutně koukla a vyhrkla"Vy se mnou nechcete být?" "Ale, to víš, že ano"ujistila ji, ale dostalo se jí nemilé odpovědi. "Samozřejmě, že lidé nedělají vždy co chtějí, ale nejste člověk, pokud neuděláte co chcete"řekla a Angie se jen zamyslela. "Možná nejsem. Tak sbohem. Dej na sebe pozor a nezapomeň"odpověděla. Janie se koukla do země. "Budete mi..."koukla se před sebe a nikde nikdo. Rozplynula se jako dým. "...chybět"polkla a otočila se. Zmizela za branou. Angie stála před starým domem. Vešla znovu dovnitř a zabořila se pod peřiny. Zavřela oči a po chvilce usnula. Probudila ji bolest hlavy. Vstala, vyšla ven ze dveří a podívala se nahoru do nebe. Sklopila oči. Nadechla se, napřímila se a rozeběhla se po úzké cestičce. Před sebou uviděla postavu. Vyběhla z cesty a schovala se za strom. Čekala až projde. Když ale šel okolo, poznala v něm jeho, jejího bratra. Pomalu šla za ním, tak aby ji neviděl. Zaklepal na dřevěné dveře. Zaklepal znovu a čekal. "Vím, že tam jsi"řekl. "To nevíš"zamumlala tiše a vzdychla. "Oni si myslí, že vždy všechno ví..." Naposledy zaklepal. "Tak už jdi"špitla a řízla se o kůru stromu. "Au"křikla, smekla se po listí a kouktem oka pozorovala svůj dům. "Je tam někdo?"zeptal se. Angie mlčela. Zaslechla kroky. Přibližovaly se. Přivřela oči. "Co tu děláš?" uslyšela a vzápětí ji vzal za ramena. Posadila se a rychle vstala. Nepodívala se na něj. Neviděla ho, ale věděla, že tam je. "Musím jít"řekla a zrychlila krok. Brzy prošla úzkou cestičkou a došla ke kamenému koloseu."Nechoď za mnou"řekla a podívala se na něj. "Nemohu na tebe zapomenout"začal povídat, div že nezačala hrát romantická hudba. "Budeš muset zapomenout. Já odcházím"řekla tajemně. "Kam?"zeptal se nedočkavým hlasem. "Nevyptávej se"řekla a ozářilo ji jasné světlo. "Kdo jsi?" "Jsem anděl. Vždy musím zpět. Jen jednou jsem tu byla jako člověk"řekla a zvedla hlavu. "Jak vždycky?"zeptal se. "Nebyla jsi jako anděl. Tvoje srdce bylo lidské. Možná můžeš vypadat jako anděl a vědět že jím jsi..." "Běž pryč"namítla. "Jsi člověk..."po těchto slovech jí vytryskly z prstů drápy a ze zad se vyprostily křídla. Její oči zčernaly a mávla křídly. "Vím, že jsi člověk"křikl a její oči jako by byly nekonečně hluboké. Vyskočil a chytl ji. Mávala křídly, ale přesto nemohla vyletět výš. Snažil se ji strhnout dolů. Snažila se mávat křídly. Byla to ona, člověk, nebo ona, nestvůra. Chytl ji za křídlo a ihned začla klesat dolů. Nad jezerem přestala mmávat křídly úplně. Po chviličce se zřítili dolů. Brzy s lapáním po dechu se vynořil. Rozhlédl se okolo. Nikde nebyla. Potopil se. Znovu se vynořil. Rozhlédl se. Něco zahlédl. Potopil se a plaval blíž. Po chvilce se vynořil s jejím tělem v náručí. Doplaval ke břehu a vynesl ji na trávu. Byla bledá. Pomalu otevřela oči. Podívala se před sebe a slunce ji pálilo do očí. Zavřela je. Rozkašlala se. Znovu pootevřela oči a posadila se. Přivřenýma očima koukala před sebe. "Možná jsem trochu člověk..." "...ne, jsi úplně člověk"odporoval. "Možná teď, ale každý zítřek je hrozbou" "Proč?" "Copak jsi nepochopil? Nemůžu to jentak ignorovat. Tohle není jako přijít domů místo v devět, v jedenáct. Vždycky musím..." "...teď ne, teď nemusíš nic" řekl a vzal ji kolem ramen. "Bojím, se. Neměl jsi to dělat"popotáhla a cítila vinu. "Nejsi aspoň trochu šťastná?"zeptal se zklamaně a možná ani nechtěl znát odpověď. "Kdybych věděla, že jsem nic neprovedla a že s tebou prostě můžu zůstat, byla bych šťastná" "Teď jsem nejistá a mám strach..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama